Víc než jen výlet na Bokouš
Tři dny, dvě noci a deset kilometrů pěšky z Kuksu na základnu Bokouš. Když nám hned na začátku naložili batohy do auta, abychom šli jen nalehko, říkali jsme si, jaká to bude pohoda. Jenže cesta na základnu byla nakonec tou nejjednodušší částí celého kurzu. Skutečné výzvy na nás nečekaly na cestě, ale až za branami tábora. Věděli jsme, že jedeme na náročný kurz, ale realita nás přesvědčila o tom, že nepůjde jen o hraní her nebo povídání si ve stanu. Tenhle výlet byl hlavně o nás. Ukázal naši skutečnou povahu a prověřil naši třídu jako celek.
Vše přitom začalo velmi nevinně. Po příjezdu, obědě a poledním klidu jsme se pustili do prvních aktivit. Učili jsme se navzájem básničky, stříleli z luku, samozřejmě bezpečně a podle pravidel, a říkali si, jak je to v klidu. Jenže večer šlo do tuhého. Rozřadili nás do vyrovnaných týmů a čekal nás Dakar. Byla to aktivita, jakou většina z nás nikdy nezažila. Právě tam skončila legrace. Do tábora jsme sice odcházeli v mokrém a špinavém oblečení, ale s poznáním, že jako tým dokážeme fungovat dokonale a překonáme i věci, které se zdály nemožné. Následná chvíle u ohně s kytarou pak byla zaslouženou odměnou.
Druhý den ráno nás hned po probuzení čekala další aktivita, ze které se naštěstí vyklubala jen příjemná procházka po okolí. Před obědem jsme se pak u hry Večerníčky skvěle odreagovali a nasmáli. Odpoledne už ale znovu přituhovalo. Strategická hra s investováním barevných bloků ukázala, že naše ochota spolupracovat a pomáhat si sahá daleko za hranice vlastního týmu.
To nejtěžší z druhého dne nás ale teprve čekalo. Nejnepříjemnější moment celého výletu nastal hned na začátku poslední aktivity, protože jsme se museli hecnout a obléknout si to studené, mokré a špinavé oblečení z předchozího večera. Postavili nás v týmech proti našim spolubydlícím, tedy lidem, kteří jsou nám ze třídy nejbližší. I tak jsme dokázali hrát naplno, zachovat fair play a pořádně své kamarády prohnat kopřivami, bahnem nebo do strmého kopce.
Tečku za celým programem udělala večerní cesta do lomu. Šli jsme potmě se zavázanýma očima a do poslední chvíle nikdo z nás netušil, kde vlastně jsme. Byl to silný, magický moment, který v nás dozníval ještě u nočního ohně, kde jsme společně probírali všechny zážitky. Po téhle poslední noci strávené v táboře nás čekalo už jen balení a loučení s Bokoušem. Ranní spěch na autobus do Vlčkovic, přejezd do České Skalice a cesta vlakem domů už pak utekly jako voda.
Z Bokouše jsme se vrátili unavení a zničení, ale odvážíme si něco cenného, a to jistotu. Zjistili jsme, že nejsme jen skupina lidí, která spolu náhodně sedí v učebnách, ale opravdový tým, který se dokáže podržet v každé situaci.
