Ve středu 24. září se studenti Obchodní akademie Lysá nad Labem zúčastnili ekonomické soutěže Ekotým v Berouně a vybojovali první místo. Cesta za vítězstvím to ale rozhodně nebyla lehká. Dočtěte se více ve strhující reportážní povídce níže.
Byly 4 hodiny a 50 minut ráno. Zvonil budík, odlepily se mi od sebe ospalá víčka
a já věděl, že dnešek bude jiný. Den, na který jsme dlouho čekali.
Město ještě spalo a bílý mrak zahaloval temnou oblohu. Jelikož můj úhlavní nepřítel byl čas, na nádraží jsem spěchal na vrzavém skládacím kole; tam už jsem potkal svého bratra ve zbrani, druhého bengálského tygra, Tomáše Holčáka ze 4. A.
V 5 hodin a 43 minut se s námi z nymburského nádraží rozjela souprava typu CityElefant směrem do Prahy. S Tomášem jsme probírali různá socioekonomická témata a pochvalovali si navzájem naše šatstvo, připravovali jsme si strategii k nelítostné výhře.
Odbila 6. hodina, v Lysé nad Labem se do vlaku začaly hrnout davy lidí, mezi nimi
i naše třídní učitelka Ing. Věra Rampová, jež náš výlet zastřešovala a v neposlední řadě i 3. bengálský tygr, respektive tygřice, Kataryna Kalymanová ze 4. B alias Kaťa.
Zbytek cesty na hlavní nádraží probíhal poměrně klidně. Tedy, občas jsme si samým zděšením zakrývali dlaněmi tvář – zjišťovali jsme naše vzájemné nedostatky v oblastech ekonomiky a účetnictví.
6:39, vítejte v Praze, městě, které nikdy nespí. V podchodu se hemžily stovky lidí,
s kávou a taky kufry v rukou. Někteří z nich utíkali na vlak, jejich kabáty se vlnily ve vzduchu rušného rána. Teprve v tento okamžik jsme si všichni plně uvědomili, co se to děje. Kolem nás se míhaly shluky úspěšných lidí mířících do práce, měnit svět k lepšímu a my, aspoň na ten krátký moment, byli toho shluku součástí.
Vlak odjížděl až za 20 minut, proto jsme se rozhodli uspokojit naše fyzické potřeby.
S Tomášem jsem vyrazil do supermarketu Billa sídlícím v budově hlavního nádraží. Koupil jsem si zahřátý anglický rohlík, Tomáš si koupil sladké pečivo. Káťa si poručila burger s limonádou v Burger Kingu a paní učitelka se spokojila s kávou z Costa Coffee.
V 7:05 s námi trhnul rychlík R16, jímž jsme odjížděli do 40 minut vzdáleného Berouna. Naše kupé bylo zpočátku přehřáté, avšak po přenastavení klimatizace se situace zlepšila. Vedli jsme přirozené dialogy. Příjezd do Berouna byl opožděn o 4 minuty.
Po osmé hodině jsme vstoupili do prostor místního domova dětí a mládeže, jelikož OA Beroun procházela rekonstrukcí. Přivítali nás zdejší studenti a studentky. Osobně jsem byl svědkem spousty shledání a zajímavých konverzací. Popisovat je by ovšem vydalo na celou knihu, a i s ohledem na výše jmenované si to odpustím.
Posadili nás k malému stolku. Čtyři židle a hrajte. Ochutnávali jsme místní občerstvení, k němuž patřily: balená voda, malé koláčky, chlebíčky, sušenky Lotus, čaj na vyžádání, káva na vyžádání, …; Čas jsme si krátili různě – povídali jsme si, jedli, objevovali taje
a báje objektu, čekali, hleděli, připravovali se na to, co mělo přijít.
Krátce po deváté se ozval hlas.
„Noo, vítejte,“ zvolala žena vpředu místnosti, všichni se utišili.
„No jáá jsem tak rááda, že vas tady můžu přivítat na naší ekonomické soutěži Ekotým 2025, OA Beroun! Hej!“
Následovaly řeči, poděkování, aplaus, otázky, slavnostní zahájení, aplaus, další povídání a další aplaus…
„Děkuji ředitelce DDM!“ (Potlesk)
„Děkuji městské zástupkyni, že dorazila!“ (Potlesk)
„Děkuji paní té a té, kmánovi tomu a tomu, děkuji vám všem, jste prostě skvělí!“
(POTLESK!!)
.
.
.
Ani už nevím, kdy to začalo, mohlo být tak půl desáté… Hosteska nás odvedla do jedné z tříd ve druhém patře. Zavřely se za námi dveře. Posadili jsme se ke stolu, před námi starodávný notebook z černého matného plastu a se zaprášenou klávesnicí. V rohu místnosti seděla paní, jež nás instruovala, nechť spustíme test. Po krátké poradě jsme tak učinili.
Během 60 minut jsme zodpověděli 60 otázek, 30 z oblasti ekonomiky, 20 z oblasti účetnictví a 10 z oblasti práva. V polovině času jsme si udělali pauzu, abychom načerpali nové síly. Kolega Holčák se poté rozhodl pustit do jedné z nevyřešených otázek, totiž výpočtu mzdy, 20 minut se potil, nechal tam všechno, duši i to veškeré, čím kdy byl, a co se kdy naučil… Leč neúspěšně.
Nakonec jsme dosáhli 43 bodů z 60 a já odcházel s pocitem poraženého. Už za chvíli jsem se ovšem dozvěděl, že výsledek to byl přímo vynikající, žádný ze zbylých 10 týmů tolika bodů nedosáhl. V mé mysli však zůstávalo jediné – a to nadcházející prezentace, která měla vše rozhodnout.
1800 sekund. To je 30 minut, tolik jsme na vytvoření prezentace měli času. Ve městě, které jsme neznali, bez pomůcek, o tématu, které jsme nevěděli předem. Měli jsme 6 x 5 minut na to udělat díru do světa.
Zbývala hodina, než jsme se měli dostavit zpět do místnosti a tvořit. Dostal jsem nápad provést cvičnou prezentaci s cvičným tématem. Najedl jsem se sušenek, vyburcoval tým a šlo se. Ven do mrazivého dne k lavičce, která se stala naší pracovnou, k prašnému plácku, který se stal naším jevištěm.
30 minut, nevěděl jsem, že se stihneme pohádat do 30 minut. Já chtěl udělat
z prezentace vystoupení, kousek, číslo, show, dechberoucí výkon, po němž by i tomu největšímu řediteli spadla brada. Jenže to nešlo, drhlo nám to jako starý nenamazaný stroj, naše improvizace vázla, působili jsme nemastně a neslaně. Když nás viděla předvádět paní se psem, pocítil jsem hanbu. Naše cvičná prezentace skončila fiaskem. Nevěděli jsme, co bude dál. Selhali jsme a společně s tím zklamali i ty, ke kterým jsme celý život vzhlíželi… Zavládla špatná nálada, klesli jsme až na dno.
(Následující 3 odstavce se mohou lišit od reality)
Tomáš se na to nedovedl dívat. Škubl hlavou a jeho majestátní vlasy zavlály ve větru, jako dávný Fénix povstaly z popela.
„Přátelé, došli jsme až sem… Teď už se nevzdáme, teď ne, Luboši, Káťo. Víme, že z toho nejde udělat show. A já, já Vám teď nemůžu nabídnout nic než krev pot a slzy…“ Tomáš se zahleděl na nebe. „Ale budeme bojovat až do konce. Ve třídách, na lavičkách, před porotou.“ Podíval se na mě. „Uděláme dobrou prezentaci ať to stojí, co to stojí!“ V jeho očích jsem spatřil odhodlání pravého bengálského tygra. „A jestli, jestli, čemuž ani na okamžik nevěřím, bychom se při prezentování zadrhli nebo snad pocítili strach, pak náš tým bude ochráněn. Ze svaté hory Stevena Jobse přijede na bílém koni náš spasitel, Petr Mára a podrží nás. Nikdy se nevzdáme!“
„Brávo, brávo!“ křičeli jsme na Tomáše s Káťou.
„Victory, Victory!“ provolával Tomáš a gestikuloval symbol „V“ prsty.
. . .
. .
.
Za 20 minut jsme dorazili do třídy. Téma prezentace znělo: „Home office: budoucnost nebo slepá ulička?“
Rozdělili jsme si otázky k tématu a sepsali si podpůrné body. Diskutovali jsme, nacvičovali.
Náhle zbývalo už jenom 13 minut – postavili jsme se vedle sebe a našemu dozoru prezentaci odříkali. Z mého pohledu to byla průměrná prezentace a “nic moc“, avšak paní byla úplně beze slov.
„No too jsem za ty leta ještě neviděla, no Jee, vy jste byli skvělí.“
„A mohla byste nám položit nějakou otázku?“ zeptal jsem se.
„No já nevííím,“ její hlas byl oblý a teplý jako čaj, který ráno pil Tomáš.
„No tak prosím, něco vymyslete,“ naléhal jsem.
Nevymyslela nic, a tak jsme si nakonec dotazy položili navzájem sami. Překvapivě, asi věděla více než my, protože naši porotci následně taktéž žádnou otázku nevymysleli.
.
.
.
Nastal náš čas.
Vešli jsme do místnosti s porotou a Tomáš se zeptal:
„Máme jít před vás?“
„No bylo by to fajn,“ odvětil starší pán, musel být asi hodně důležitý, nosil koženou brašnu a všechno na něm určitě stálo hodně peněz.
A tak jsme šli, odvyprávěli jsme, co jsme uměli. A oni se nás nezeptali na nic.
„Víte, jste první z pěti týmů, který zmínil, že ušetříte náklady za prostory, když máte zaměstnance na home office,“ dodal ten pán. (Či snad ta paní vedle něj.)
Náklady, to byla jedna z otázek. Jak to nemohlo nikoho napadnout? Proti komu jsme vlastně bojovali?
Bylo rozhodnuto. Přišli jsme zpátky do hlavní místnosti, odbila 12. hodina. K obědu jsme dostali řízek s bramborem. Zabalený byl v černé plastové krabičce, zapařený
a s vůní moře.
Brambory chutnaly, jako kdyby je dovezli z druhého konce světa, při jedení řízku jsem s lítostí pomyslel na maso, které se zapařilo – nač?
Dlouho jsme si povídali a čekali.
Konečně přišla 14. hodina. Vyhlášení se nakonec opozdilo, a tak kolem 14:15 předstoupila paní, která celou soutěž Ekotým zaštiťovala, opět poděkovala spoustě zúčastněným.
Vyhlašování započalo: 11. místo,
10.
9.
8.
.
.
.
Mezitím se u nás zastavila i paní z Berounského deníku, svolili jsme k rozhovoru.
.
.
.
- místo
- místo
„A první místo získává..“
Rukou jsem bubnoval do stolu a zvyšoval tak napětí.
Jako když se rozjíždí vlak a přejíždí přes spáry v kolejích.
Tak tak … … … Tak tak … … Tak tak … Tak tak, Tak tak, ●● ●● ●● ●●●●●●●●
„A první místo získává!!“ – Jsem bubeník v rytmu! ●● ●●, tak tak taktak taktak!
„Obchodní akademie Lysá nad Labem.“
„Ach Bože…“ pomyslel jsem si.
Tělem mi projela horká vlna.
My, bengálští tygři.
Vyhráli jsme, první cena.
Úsměvy, potlesk, potřesení ruky, fotoaparát a pohár, serepetičky.
„Ohh, mluvila jsem s vítězem!!!“ Vyjekla s radostí žena z Berounského deníku. Bylo to velice surrealistické (až trapné).
.
.
.
Vyhráli jsme. Jelo se domů.
.
.
.
Výhra to ale byla hořkosladká, myslel jsem si, že se nám vůbec nedařilo. Nakonec nám tleskali a vyzdvihovali nás do nebes.
Co asi muselo předvést zbylých 10 týmů?
.
.
.
Ve státním kole už to taková sranda nebude.
Ale vynasnažíme se.
To můžem’.
Pro Obchodní akademii Lysá nad Labem.
Lubomír Kovařík 4. A,
bengálský tygr
Lubomír Kovařík, 4. A
za tým Bengálských tygrů
Obchodní akademie Lysá nad Labem
